Chceme-li po více jak padesáti mírových letech pochopit útrapy, kterým byl náš národ za druhé světové války vystaven a ocenit hrdinství lidí, žijících v této době , musíme napřed zalistovat v historii našeho státu. V sobotu 27. září l94l byl jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinhard Heydrich.Ihned po svém příjezdu do Prahy spustil na plné obrátky teror - zatýkání,výslechy, popravy.Jan Masaryk věnoval při svém vysílání z Londýna novému protektorovi tato slova: "...Heydrich přišel do Prahy zlomit vašeho ducha a zastrašit vás všecky.To se mu ovšem nepodaří....Zpečeťuje tím jen osud svůj, svých pánů a pomocníků a celého německého národa.Odplata,která jistě přijde,bude strašná..."/8/.Přišla brzy. Ve čtvrtek 4. června l942 Heydrich zemřel na následky zranění po atentátu, provedeném o devět dnů dříve. Dva z řady statečných lidí, kteří pomáhali českoslo-venským parašutistům,se zapsali i do historie kroměřížského ústavu.Byli to doktor filozofie, profesor Josef Ogoun a první český a moravskoslezský pravoslavný biskup Gorazd, občan-ským jménem Matěj Pavlík.

Případ profesora Ogouna

Ústavy pro duševně choré tvořily vždy svět sám pro sebe. Napomáhala tomu nejen řada specifických podmínek, kterými se odlišovaly od ostatních zdravotních zařízení, ale i postoj veřejnosti k těmto ústavům a jejich pacientům. Proto se také staly za druhé světové války útočištěm řady vlastenců pronásledovaných okupanty. Historie ústavů pro choromyslné z tohoto období obvykle není rozsáhlá.Snaha po zajištění maximálního bezpečí nepřátel Říše i jejich spolupracovníků z řad zaměstnanců vedla v řadě případů k falšování či ztrátě dokumentace a tak se dnes dovídáme jen o některých epizodách. K jedné z nich došlo v kroměřížské Zemské léčebně pro duševně a nervově choré roku 1942, krátce po atentátu na Heydricha.

Protagonistou celého příběhu byl počenický rodák,doktor filozofie Josef Ogoun. V předmnichovské republice učil na dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze a v době volna dojížděl za svými sourozenci do Kroměříže. Za okupace byl penzionován a jeho návštěvy v Počenicích nebo v Kroměříži se protáhly až na šest měsíců.Zbytek roku trávil s manželkou a dvěma syny ve svém bytě na nynější Václavkově ulici v Praze Dejvicích /l3/.

Ve středu 17.června 1942 přijel narychlo do Kroměříže a po poradě se svými bratry druhého dne požádal o přijetí do Zemské léčebny pro duševně a nervově choré. Odborné doporučení mu vystavil soukromý kroměřížský lékař MUDr. Karel Viktora, který byl počátkem roku 1942 na zásah Verwaltungsdirektora Söhnela zbaven z politických důvodů funkce primáře a propuštěn z léčebny. V návrhu k léčbě prof.Ogouna podle dochované skromné dokumentace mimo jiné stálo,že se jedná o "...náhle vzniklé duševní onemocnění spojené s úzkostí,nespavostí,vetřelými představami a autoakusační vztahovačností...".Protože jeho ošetřování doma bylo podle odesílajícího lékaře spojeno s nebezpečím pro nemocného i jeho okolí, doporučil ústavní léčbu. Známí, kteří by v těch dnech náhodně potkali profesora Ogouna, by jej sotva poznali. Plnovous, který si nechal narůst a se kterým se do konce války nerozloučil, velmi změnil jeho podobu /l3/.

Co bylo příčinou tohoto neobvyklého počínání ? Profesor Josef Ogoun byl znám jako pacifista a dobrý vlastenec,který se nikdy nesmířil s okupací Československé republiky. Stýkal se jak v Kroměříži, tak i v Praze s lidmi podobného smýšlení a proto se na něho v květnu l942 obrátili Fafkovi, rodiče jeho bývalé žačky, s prosbou o pomoc. U Fafků v té době byli ubytováni rotmistři Kubiš a Gabčík, parašutisté se speciálním výcvikem ve Skotsku v rámci programu Iron,zabývajícím se sabotážemi a teroristickou činností. Jejich skupina se nazývala Anthropoid a měla za úkol odstranit zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Heydricha/l5/.Oba parašutisté z konspiračních důvodů měnili vždy po kratší době místo svého pobytu v Praze.

K Ogounům se nastěhovali 19.května 1942 a rychle se s celou rodinou spřátelili. Z bytu ve Václavkově ulici odcházeli za svými úkoly,zde se den před atentátem konala poslední porada a odtud v sobotu ráno, 27.května,odešli Gabčík a Kubiš splnit své poslání. Toho dne se již k Ogounům nevrátili. V noci však přišli nezvaní hosté. Vojáci wehrmachtu spolu s jednotkami SS,gestapem a policií provedli v noci 27. května velkou razii v Praze a kontrolovali i obyvatele Václavkovy ulice. Druhého dne se v tisku,kinech i na nárožích objevila vyhláška o atentátu na Heydricha s popisem předmětů, které pachatelé zanechali na místě činu. Dva z nich, čepice a aktovka, patřily synům profesora Ogouna.Večer 28. května se u Ogounů objevil zraněný Kubiš. Nezdržel se dlouho-potřeboval jen ošetřit a odpočinout si.O dva dny později byl již spolu s Gabčíkem a pěti dalšími parašutity z Anglie v posledním úkrytu - kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.Všichni, kdo byli do celé akce zasvěceni,jim opatřovali oblečení, potraviny a snažili se zajistit převoz parašutistů z Prahy /1,3, 5,11, 12,15/.

Není divu, že neustálé prohlídky, zprávy o prvních zatýkáních,popravách a lidická tragédie způsobily náhlé zhoršení duševního stavu profesora Ogouna. Domníval se, že jako pacient Zemské léčebny pro duševně a nervově choré bude v určité výhodě v případě vyšetřování gestapem /13/.

Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že Kroměříž, malé město žijící svým poklidným životem, bude ideálním prostředím pro úkryt. Opak však byl pravdou.Tehdejší kroměřížský okres se od konce roku 1941 přímo hemžil spojeneckými výsadky. 10.11.l941 u obce Dřínov seskočila skupina S/l ze Sovětského svazu,pověřená zpravodajskými úkoly.Její činnost násilně ukončilo gestapo koncem roku l94l .Následovala paradesantní skupina Zinc,která byla omylem vysazena u Kbel na Slovensku 27. března l942.Přechod slovenských hranic se neobešel bez přestřelky a pohyb výsadku v jižní části Kroměřížska provázela rozsáhlá pátrací akce jednotek SS, wehrmachtu a gestapa. 27. dubna l942 přistála omylem poblíž Křivoklátu skupina Bivouac.Její členové se pokusili dostat na původní místo určení do Chřibů a v květnu l942 se skrývali na Rusavě.Posledním výsadkem, který operoval na Kroměřížsku krátce před atentátem na Heydricha, byla skupina Intransitive.Seskočila 28. dubna l942 v Brdech s úkolem poškodit kolínskou rafinerii.Při rozsáhlé pátrací akci byl zabaven jejich destrukční materiál a část výzbroje,proto se uchýlili k příbuzným jednoho z parašutistů v Chropyni. Na krátkou dobu navázali s Anglií rádiové spojení, než byli rozsáhlou pátrací akcí přinuceni k odchodu na Uherskohradišťsko /9,l5/.

Vraťme se však k profesoru Ogounovi.V doprovodu bratra se dostavil l9.června l942 k přijetí do Zemské léčebny pro duševně a nervově choré v Kroměříži.Při vyšetření sdělil lékaři, že v poslední době jen polehával, byl rád, když mohl být sám, nedovedl se na nic soustředit,ne-chutnalo mu jíst,musel se přemáhat,aby vůbec něco snědl,náladu měl smutnou a nic jej nebavilo.Během pobytu v léčebně tyto potíže vymizely.Stal se společenským,pracoval na zahradě oddělení,četl zábavné knihy a hlavně si liboval, jaký je v léčebně klid.Téměř každý druhý den za ním docházeli na návštěvu příbuzní, několikráte byl i sám na vycházce ve městě.Z léčebny byl propuštěn 28.září l942 v době, kdy se opakovaně dotazoval okresní civilní soud pro Prahu sever,zda jeho duševní stav nevyžaduje zbavení způsobilosti k právním úkonům.

Jako jedna z mála nebyla rodina profesora Ogouna vyšetřována gestapem a všichni její členové se dočkali osvobození. Ještě v průběhu okupace sepsal profesor Ogoun své zážitky z období atentátu. Rukopis ukryl na tribuně fotbalového hřiště Slavie,kde v průběhu Pražského povstání shořel /5,l2/.Krátce po osvobození napsal a částečně i vlastním nákladem vydal brožurku Pravda o Heydrichovi, ve které mimo jiné vzpomíná i na svůj pobyt v Zemské léčebně pro duševně a nervově choré: "...I v kroměřížském ústavu pro choromyslné,kde jsem strávil tři měsíce, byly po celý den téměř jen politické výklady a věru překvapivě rozumné. Zpravodajská služba byla prvotřídně zorganizovaná.Ráno v šest hodin se střídali dozorci a s nimi přišly i nejnovější zprávy. Vzpomínám si ještě na redaktora z Lidových novin z Ostravy,který učil, jak číst noviny podle umístění zpráv. Neprohádal nikdy..."/l2/.

Profesor Josef Ogoun zemřel dne 1.1.1952 v Praze.Jeho syn Luboš, který v den atentátu maturoval, se stal známým choreografem a druhý syn,Ing. Milan Ogoun, pracoval ve Výzkumném ústavu energetickém v Praze. Jejich matka, paní Marie Ogounová,zemřela v Praze 4.l0.l967.

Ne vždy byl osud přímým účastníkům atentátu tak příznivě nakloněn.Stanný soud v Praze odsoudil 29.9.l942 pro ukrývání nebo účast na ukrývání parašutistů 252 českých vlastenců k trestu smrti.Byl to však jen zlomek obětí,které musel náš národ přinést výměnou za pozdější svobodu.K padesátému výročí atentátu na Heydricha v Hovorech z Lán řekl prezident Václav Havel:"...Byl to jeden z nejvýznamnějších aktů odboje v celoevropském měřítku ,byl to akt, který měl významný vliv na uznání naší exilové vlády a na to, že jsme vyšli z této války jako vítězný stát a nikoli jako stát poražený. To zasluhuje naše naprosté uznání,protože jsme-li dnes skutečně a plně svobodni, tak díky těm chlapcům a obětem, které nás atentát stál..."/4/. Jednou z obětí heydrichiády byl i první biskup české a moravskoslezské pravoslavné církve Gorazd,občanským jménem Matěj Pavlík.

Biskup Gorazd - Matěj Pavlík

V pondělí 26.května l879 se narodil v Hrubé Vrbce starostovi Pavlíkovi syn Matěj.Již na obecné škole patřil mezi bystré,nadané žáky a podobně tomu bylo i na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.Protože se chtěl věnovat studiu teologie,musel podle tehdejších předpisů předložit při přijímacích zkouškách maturitní vysvědčení ze státního gymnázia.Dva roky proto navštěvoval německé gymnázium v Kroměříži. Maturoval s vyznamenáním roku 1898 a byl ihned přijat na bohosloveckou fakultu v Olomouci.S výborným prospěchem ji ukončil 1. července roku 1902. O čtyři dny později, na svátek sv. Cyrila a Metoděje,byl vysvěcen na kněze a svoji první mši sloužil 13. července l902 v Kuželově.Již na studiích se zajímal o naši národní kulturu a patrně pro svůj článek "Náš boj s germanizací" byl hodnocen jako moderně nakloněný,horkokrevný a nedůvěřivý /16/.

Od prvních let své kněžské dráhy ve Slezsku se věnoval vlastenecky orientované veřejné a publikační činnosti.Se souhlasem olomouckého arcibiskupa přijal v říjnu 1905 místo redaktora týdeníku Pozorovatel,který vydávala Katolická politická jednota v Kroměříži.Aby zlepšil své neutěšené finanční poměry, požádal o místo prozatímního duchovního správce v právě budovaném Zemském léčebném ústavu císaře Františka Josefa I. v Kroměříži.9. července 1906 obdržel od olomouckého arcibiskupa dr. Bauera jmenování a za necelé dva roky, 1. ledna 1908, se stal definitivním duchovním správcem ústavu.Protože obě povolání- kněžské i novinářské - vyžadovala hodně času,odešel z redakce Pozorovatele,ale nadále v něm publikoval /2,l6/.

Jaká byla tehdejší pracovní náplň katolického duchovního správce ? Ve Stanovách moravského zemského léčebného ústavu v Kroměříži z roku 1906 je jí věnován § l2 a částečně i § l4 : "....Katolickému duchovnímu správci svěřena jest katolická duchovní správa a bohoslužebné funkce v ústavě a jest týž odkázán ve styku s ošetřovanci na pokyny,jemu z důvodů lékařských od ředitele a primárních lékařů udílené.... Vyučováním školním pro mladistvé ošetřovance pověřen bude v případu potřeby duchovní správce a učitel, jako úřadem vedlejším..."/l4/.

V praxi to znamenalo každý den konat bohoslužby pro nemocné i zaměstnance ústavu,ve svátky sloužit mši i odpoledne, mimo vizity a s lékařským souhlasem navštěvovat nemocné na jednotlivých odděleních,zaopatřovat umírající, kázat, zpovídat a vést matriku.Navíc, protože Matěj Pavlík byl dobrým hudebníkem,vedl na žádost ředitele MUDr. Vincence Návrata v ústavu divadelní a hudební kroužek /6,l6/.

Tuto pracovní náplň však považoval Matěj Pavlík za nedostatečnou a nebyl spokojen ani s postavením a platem duchovního správce.Za pomoci některých poslanců se mu podařilo postupně prosadit nejen definitivní jmenování pro ostatní duchovní správce moravských ústavů pro choromyslné,ale i zvýšení jejich platu .Následovala úprava pracovní náplně podle Pavlíkova návrhu.Duchovní správce mohl od roku 1912 volně navštěvovat všechna oddělení ústavu, získal právo nahlížet do chorobopisů, účastnit se měsíčních lékařských porad a konečně podílet se na kurzech pro ošetřovatele, které dosud vedli jen lékaři /l6/.

Není divu, že tyto novoty nevzbuzovaly velké nadšení především u lékařů.Svědčí o tom i poznámka v Kvapilíkově Kronice psychiatrické léčebny v Kroměříži:"...Na sv. Cyrila a Metoděje jsou v léčebně hody. Na ten den zve rok co rok duchovní správce po slavné mši k sobě na oběd dva lékaře a dva úředníky.Ředitel Návrat nebyl nikdy na onom obědě,býval jen v kostele..."/7/.

Řadě lidí vadila i rozsáhlá politická aktivita,neobvyklá u duchovního správce ústavu pro choromyslné.Jméno Matěje Pavlíka se začalo objevovat na stránkách nejen katolických, ale i sociálně demokratických novin.Nežádoucí publicita a útoky ze strany ošetřovatelstva,které musely být řešeny koncem roku 1913 disciplinárním řízením, duchovního správce natolik vyčerpaly,že požádal o zdravotní dovolenou.

V průběhu první světové války, kterou prožil v kroměřížském ústavu, začal postupně Matěj Pavlík měnit své politické a náboženské přesvědčení.Kritické názory na církevní a státní politiku uveřejnil tiskem v Pozorovateli a v nezávislém měsíčníku Právo národa,jehož byl majitelem a redaktorem.V prosinci l9l8 se stal členem České státoprávní demokracie a Jednoty československého duchovenstva v Praze a následujícího roku vstoupil do pražského Klubu reformních kněží /l6/.

Další politickou činnost výrazně ovlivnilo Pavlíkovo vážné oční onemocnění.V září l9l9 se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že musel strávit téměř tři měsíce v nemocničním ošetřování v Brně.Proto předal Klubu reformních kněží v Praze svůj měsíčník Právo národa /2,l6/.29. dubna 1920 byl dán ze zdravotních důvodů na trvalý odpočinek a 24. června téhož roku sloužil v kroměřížském ústavním kostele svoji poslední latinskou mši /10,16/.

Následující události měly rychlý spád. V úterý 6. července 1920 sloužil v Kroměříži první českou mši a kázání věnoval nejen mistru Janu Husovi, ale i nutnosti náboženské obrody. Když se navíc v tisku přihlásil k myšlenkám nedávno založené Československé církve a ostře kritizoval katolickou církev,byl z ní 3. září 1920 exkomunikován. Za měsíc nato oznámil Matěj Pavlík městské radě v Kroměříži, že oficiálně vystupuje z římsko- katolické církve /l6/.

Čtyři další roky svého života spojil s Československou církví.7. dubna l92l byl zvolen zemským duchovním správcem pro obvod Moravy a Slezska a 25. září při vysvěcení v Bělehradě na pravoslavného biskupa přijal jméno Gorazd.V Československé církvi však postupně vítězil radikální směr nad umírněným pravoslavným směrem.Biskup Gorazd,klonící se k pravoslaví, v roce 1925 z Československé církve vystoupil /2,5,l6,l8/.

Krátce nato se spojil s Českou náboženskou obcí pravoslavnou v Praze a 22. listopadu 1925 byl zvolen jejím biskupem.Ukončil tak svůj náboženský, filozofický i politický vývoj a zcela se věnoval novému poslání. Za svou obětavou organizační, pastorační,misijní a publicistickou práci pro pravoslavnou církev obdržel řád sv. Sávy I. a II. stupně a velkokříž řádu rumunské koruny/ 2,16/.

Osud prvního pravoslavného biskupa českého a moravskoslezského se začal naplňovat v průběhu heydrichiády. 11. června 1942 se dozvěděl o úkrytu parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Po jejich hrdinské smrti ve snaze zachránit pravoslavnou církev před perzekucemi a ukončit německou odvetu za atentát se rozhodl dobrovolně se obětovat. V tomto smyslu informoval písemně předsedu protektorátní vlády,ministra školství a osvěty a úřad říšského protektora.Dne 25.června 1942 byl zatčen,3. září stanul před stanným soudem a následujícího dne byl popraven.27. září l942 byla zakázána další činnost České pravoslavné církve, její majetek zabaven a kněží odvezeni na nucené práce do Německa /l,l6,l7/.

Činnost pravoslavné církve v Československu byla obnovena až po osvobození republiky. Prezident dr. Edvard Beneš v roce l945 udělil in memoriam biskupu Gorazdovi Českosloven-ský válečný kříž. Dne 6. září l987 byl biskup Gorazd místní pravoslavnou církví kanonizován a stal se prvním českým pravoslavným světcem.Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva mu udělil prezident Václav Havel v roce 1997 Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy /l6,l7/.

Literatura:

1/ Drejs,J.: Za Heydrichem stín. Praha 1947, 348 s.

2/ Dolenský,A.: Kulturní adresář ČSR. Praha 1934,587 s.

3/ Hamšík,D.,Pražák,J.: Bomba pro Heydricha. Praha l964, 3O8 s.

4/ Havel,V.: Hovory z Lán, 3l.5.l992.

5/ Kadlec,J.: Přehled církevních českých dějin.Díl II. Řím l987, 257 s.

6/ Kvapilík,J.: Počátky léčebny. Rukopis.

7/ Kvapilík,J.:Kronika psychiatrické léčebny v Kroměříži.Rukopis.

8/ Masaryk,J.: Volá Londýn. Praha l948, 324 s.

9/ Mikšík,J.: Kroměřížsko v boji proti fašismu.III. vydání. Kroměříž l982, l84 s.

10/ Návrat,V.: Výroční zpráva zemského léčebného ústavu v Kroměříži za pětiletí l9l9 - l923. Brno l924, 46 s.

11/ Ogoun,J.: Ti, kteří popravili Heydricha. Národní osvobození, roč. XVI,l945, č. 30,str.2.

12/ Ogoun,J.: Pravda o Heydrichovi.Kroměříž 1945,20 s.

13/ Ogoun,M.: osobní sdělení.

14/ Stanovy moravského zemského léčebného ústavu v Kroměříži. Příloha k č. 1130 z.h., 1906-7, 14 s.

15/ Šolc, J.: Nikdo nás nezastaví. Praha l992, 107 s.

16/ Šuvarský,J.: Biskup Gorazd. Praha l979, 258 s.

17/ Šuvarský,J.: Žádost o udělení státního vyznamenání biskupu Gorazdovi in memoriam.Dopis poslanecké sněmovně, podvýbor organizačního výboru pro udělování státních vyznamenání,Praha 3l.l2.l996.

18/ Vochoč,J.,M.: Kalendář historický národa českého.Díl II., Praha 1940, 1072 s.