1. týden
Na oddělení 18B jsem nastoupila s odhodláním najít konečně cestu na změnu svého života, kdy jsem převážně svým chováním ubližovala sobě i ostatním.
Svůj pobyt zde jsem si musela u manžela vybojovat, protože s tím nesouhlasil. Po téměř 6 týdnech jsem na sebe o to víc pyšná, že jsem jeho nátlaku nepodlehla (jako téměř vždy), protože během dvou dovolenek jsem měla možnost vidě změnu a uklidnění i u něj. Dokonce začal číst knihu „Jak žít s neurózou“ od prof.Kratochvíla a v pátek přijede na osobní setkání s pane profesorem. Před časem něco nemyslitelného. Pochopil, že mám opravdu zájem na sobě pracovat.
Sobota v prvním týdnu pro mě byla nejtěžší po telefonátu s mou 200 km vzdálenou rodinou, kdy nereagovali podle mého očekávání a to mě hodně rozhodilo. Uvědomila jsem si, že kvůli mé masce – tj. jsem bez starostí a zvládám – mě tak brali a užívali si a mě nechali v mém smutku samotnou.
Nicméně jsem si umyla uplakané a nateklé tváře, sebrala jsem se a i když bych nejraději zalezla někam do koutku a litovala se, přinutila jsem se jít na prohlídku zdejšího zámku. Zámek je nádherný, tedy aspoň ta půlka, kterou jsem vnímala a neutírala si zrovna slzy. Tu druhou půlku si prohlídnu jindy. Později jsem pochopila, že to bylo v tuch chvíli to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat, nesedět v koutku a jít do nějaké aktivity. I to je pro mě velká zkušenost.
2.týden
Prvních 14 dnů jsem hodně plakala a plakala. Asi i proto, že jsem konečně začala shazovat tu svoji masku dokonalosti, bezproblémovosti a schopnosti vše zvládnout s úsměvem a pocitem, že nesmím nikoho otravovat svými starostmi. A pod tou maskou se začal ukazovat boj mezi otec policajtem a Luckou, vystrašenou holčičkou.
Čím déle jsem byla od Karla, tím více jsem si byla jista sama sebou a na rozdíl od domova jsem byla schopna se rozhodovat sama, bez neustálého hledění na to, abych nějak někomu neuškodila.
Díky skupině jsem si začala uvědomovat, jaké chyby v našem vztahu dělám já i on. Občas jsem si to nechtěla připustit, ale ulevilo se mi, když jsem se s tou skutečností smířila.
3.týden
Těšila jsem se na blížící se dovolenku, ale současně jsem se dost bála, že budu zklamaná a smutná ze svých očekávání od Karla. Navíc jsem měla v hlavě guláš, vůbec jsem nevěděla, jaká vlastně jsem: hodná, zlá, nepřístupná – prostě jaká. Nevyzvala jsem se sama v sobě. A pak, díky Marunině poznámce, že by bylo dobré zamyslet se nad tím, čím můžu lidi dráždit, se mi rozjel v hlavě kolotoč. Vzala jsem si skupinu a požádala ostatní o kritiku na svou osobu. Dnes chápu, že ani jim to nemuselo být příjemné, ale díky jejich odvaze říci mi, čím je můžu provokovat, jsem měla o čem přemýšlet. Bylo to hodně bolestné. Ale účinné.
Na dovolenku jsem jela v pohodě a rodinné situace jsem zvládala s nadhledem. Také jsem pochopila, že některé věci, kterými můžu ostatní provokovat (například stolička pod nohama na skupinách, můj vlastní výběr jídla při zadané dietě vzhledem k mému onemocnění) nemusím řešit, ať se s tím srovná ten, komu to vadí, protože já mám k těmto záležitostem oprávněné důvody. Takže je potřeba rozlišovat.
4.týden
Už vím, kde je zakopaný pes, bije se ve mně otec policajt a vystrašená holčička Lucka. Ale nevím, jak to vše zpracovat, jak se začít mít ráda. Bojuji se svou vztahovačností, která mi hodně komplikuje život, se svou urážlivostí a to tím, že si je pro začátek uvědomuji.
Celkově se po té bolestné skupině a po dovolence uvolňuji a ostatní si toho také všimli. Přesto nepolevuji a mohu říci, že si z každé skupiny a od mých spolubojovníků pokaždé odnáším něco užitečného, co se týká i mě (například polevit v ostrém a nekompromisním jednání, polevit v argumentaci, umět si říci o pomoc, hádat se konstruktivně, polevit v pravidlech, nehroutit se z nedokonalosti – prostě „jaký si to uděláš, takový to máš“).
Také jsem zhubla 4 kila – hurá. Když jsem začala mít stresy, tak jsem začala vždy úspěšně tloustnout.
5.týden
Na dotaz mých rodičů v SMS, jak se mám , jsem odepsala, že se mi postupně sahá na moje bolístky – strachy, povahu a dětství. Později jsem si uvědomila, jestli je to poslední nezranilo a zalitovala jsem, že jsem SMS poslala. Ale při telefonickém rozhovoru jsem vycítila změnu, mají o mě zájem, už nejsem ta, která nic nepotřebuje, nemá problémy a všechno zvládne.
Také mám za sebou druhou dovolenku, byla to výborná zkušenost, jak si ověřit normální praktické věci, protože jsme jeli s rodinkou na dvoudenní výlet. Při mém klidném chování se vždycky rychle uklidnil i můj manžel. Dcera mi řekla, že se snažím o pohodu v rodině, ale že je to nepřirozené a naučené. Je pravda, že jsem po tomto víkendu, obohaceném o pohodu v rodině, přijela velmi unavená. Stálo mi to ale za to. Takže teď po návratu do reality musím najít tu správnou cestu, aby mě nepřeválcovala utlumená energie. Těším se na to hledání a uvědomuji si ještě dlouhou cestu, která je přede mnou.
Velkou zkušeností pro mě byla Milena. Jsme v mnoha ohledech stejné, ale já jsem už někde jinde a dál. Díky za tu příležitost poučit se.
Jsem v dobré náladě a užívám si to a říkám si, že si to po těch měsících stresu – myslím již od loňského roku – zasloužím.
6.týden
Po uvolněném víkendu, kdy jsem si zažila úžasný pocit soudržnosti s ostatními členy skupiny, jsem se cítila báječně, ale již jsem na sobě začal pociťovat prví příznaky blížícího se odjezdu. Smutek a lítost, že budu muset opustit tuto partu a tento režim a neustálou činnost, na kterou jsem si zvykla, a také blízkost těch lidiček. Je to divné, ale stýskalo se mi už v neděli.
Na 18B jsem přijela s cílem konečně už vyřešit svůj dosavadní neurotický život. Štvalo mě, že tím ovlivňuji život svých dětí, svého muže, svého okolí a hlavně, že tím ničím sama sebe. Čekala jsem, že tu konečně najdu cestu a to se povedlo. Vím, že doma budu muset v různých běžných životních situacích na sobě ještě hodně pracovat, že budu muset odejít z tohoto chráněného prostředí a venku na všechno budu sama, ale cítím sílu, že to chci zvládnout a zvládnu. Vím, že to ještě bude hodně bolet, že to nepůjde hned, že ještě určitě někdy spálím, ale uvědomím si to.
Chci změnit svůj život.
Děkuji celému terapeutickému personálu za pomoc, kterou mi poskytli. Panu primáři za tu jeho obyčejnou lidskost, panu profesorovi za úsměvy, se kterými umí podat svá i nepříjemná sdělení. Maruně za to, že dokáže být ostrá, umí tnout do živého, ale vždy se trefí. Arance, Broně, Věře a Katce za péči. Děkuji za vaši profesionalitu. Budu na vás velice ráda vzpomínat a jsem ráda, že jsem se rozhodla strávit zde 6 týdnů s vámi. Děkuji psycholožce Hance, ta mi také hodně pomohla. Jano, Mílo, Honzo, Pepo, Míro, bylo mi tady s vámi hezky a dobře. Budete mi chybět, ale víc bych litovala, kdybych vás nikdy nepoznala. Lukáši, hodně jsem si vzala z tvé bezprostřednosti, i když mě to chvílemi zlobilo, ale k mé opačné povaze to sedlo. Hodně jsme se sblížili a jsem ráda, že jsi můj rockerský kamarád.
Budu na tuto životní příležitost a zkušenost tady na 18B vzpomínat ráda.