Hodnocení celého pobytu – Majka

Na zdejší oddělení jsem nastoupila velmi vyčerpaná. Jak fyzicky, tak duševně, s projevy syndromu vyhoření. Pociťovala jsem vyprahlost, prázdnotu, výčitky, že neumím žít. Byla jsem jako poloprázdná studna, která v rámci služby u nemocných už nedokáže nic nabídnout ani dát, protože je prázdná. S tím se pojil pocit selhání, viny a zároveň nespokojenosti, ani ne tak s životním rozhodnutím, jako spíše s obsahem života jako takového.

Pochopila jsem, že se nedá žít jen ze služby a dávání, přičemž sebe odkládám až kamsi na okraj. Rovněž to, že nadpřirozený ZDROJ (jako je modlitba a meditace) nestačí. Trvalo mi delší čas, než jsem si přiznala, že i já jsem nyní potřebná a vyhledala jsem pomoc u své psycholožky, která mi doporučila pobyt a léčbu na zdejším oddělení.

V prvním týdnu jsem využíval čas pro nutný odpočinek. Pak jsem si pojmenovala konkrétní příčiny svého stavu:

To byl tedy „materiál“, na kterém jsem zde chtěla pracovat. V prvním týdnu jsem se potýkala s váháním, zda mám skutečně zůstat nebo odejít, kvůli pocitu, že nejsem pro skupinu žádným přínosem. Ovšem byla to právě skupina a terapeuti, kteří mě v tom podrželi a povzbudili.

Mnoho pro mě znamenala hloubka vztahů ve zdejším kolektivu, přijetí, ochota pomoci, vzájemná důvěra. Stejně tak i neverbální projevy, jež vzájemnou srdečnost doprovázely.

Co se týče práce ve skupině, odnáším si vzácnou zkušenost: totiž, abych se mohla k druhým lidem více přiblížit, porozumět jim a přijmout je s jejich životním příběhem, musím odložit jakékoli moralizování, pohled i hodnocení v tomto směru.

Ale vrátím se k sobě samotné. Díky paní doktorce Ivě a psychologu Martinovi jsem zjistila, že v sobě nosím rozpor mezi rozumem a tím, co se děje v mém těle a v oblasti citů. Odtud pramení mnoho napětí a nespokojenosti. V tomto ohledu mi pomáhal autogenní trénink, relaxace, dotyková terapie. Učila jsem se rovněž mluvit o svých pocitech ve skupině. To mě vede v rámci soužití a komunikace k touze hledat a nacházet způsoby uvolňování napětí, jak zacházet se zlostí, říkat věci na rovinu a usměrňovat to do kultivované podoby. Jakýsi cíl spatřuji v rovnováze rozumu a citů.
Pochopila jsem rovněž, že tělo je úžasným nástrojem nebo spíš chrámem, o který chci pečovat a utvářet harmonii těla, duše i ducha. Teď už vím, že je možná a pro kvalitní život velmi potřebná. Objevila jsem tedy ZDROJ života v sobě samé.

Během terapie jsem rovněž našla východisko, jak řešit své konkrétní pracovní i vztahové problémy – určitě je to vymezení svých úkolů a povinností. V LDN, kde pracuji, bych se chtěla věnovat duchovní péči u našich pacientů. Měla jsem možnost tuto péči zastávat a velmi mě těšila a naplňovala. Zároveň však pro mě znamená i jakési „neznámo“, kde si nejsem tak jistá jako ve své několikaleté běžné zdravotnické praxi. Přesto do toho chci jít a uchránit si prostor pro tuto formu služby.

Co se týče problematických vztahů mezi sestrami a v rodině – chce se snažit je utvářet a neutíkat do rezignace a uzavřenosti. Ráda oživím různé kontakty s přáteli a dám též prostor svým zájmům (plavání, turistika, malování, práce s květinami). Prostě si občas udělám RADOST.

Díky vám všem – členům skupiny, terapeutům (Maruně i sestrám) se ráda vracím do své služby i k poslání řádové sestry. I když to bude v lecčems těžké – a vím, že k přijímání reality musím ještě hodně dozrávat.